Od císaře k soudruhovi

2. 8. - 15. 8. 2021 Praha, Střelecký ostrov

13. - 28. 8. 2021 Ostrava

Výstava přibližuje životní příběhy známých i neznámých osobností naší historie. Jde o muže a ženy, kteří měli jedno společné - nebáli se být sami sebou. Seznámit se  můžete třeba s první brněnskou taxikářkou, právníkem, který bojoval za práva neheterosexuálních lidí, s „copatým doktorem z hor“ anebo jedinou prvnorepublikovou političkou, která napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi.

Výstavu doplňují ilustrace od Barbory Idesové a Dany Lédl z ateliéru Žitomír.

Eduard Cupák
1932 - 1996

Betty Karpíšková
1881 - 1942

František Čeřovský
1881 - 1962

Františka Plamínková
1875 - 1942

Josef Pattermann
1852 - 1936

Josefína Skotnická
? - 2002

Lída Merlínová
1906 - 1988

Rudolf Brázda
1913 - 2011

Vojtěch Černý
1893 - 1938

Zdeněk Koubek
1913 - 1986

Eduard Cupák

1932 - 1996

Narodil v Brně, jeho otec byl tiskař, který v době války tiskl falešné lístky na jídlo, za což byl společně s Eduardovo babičkou popraven.

Eduard měl velké herecké nadání. Již během studia konzervatoře účinkoval v divadle a na vysoké škole debutoval ve filmovém historickém dramatu Temno. Pak ale přišlo anonymní udání pro jeho homosexualitu a byl vyslýchán STB. Následně byl 14 dní před závěrečnými zkouškami vyloučen a bylo mu bráněno v získání angažmá. Měl začít pracovat v těžkém průmyslu, místo toho odešel do Prahy na konkurz k filmu a tehdy ho objevil režisér Václav Krška, který ho přes značné protesty obsadil do hlavních rolí několika svých filmů a díky němu se z Eduarda stala filmová hvězda. Vrátil se také k divadlu, v 60. letech začal účinkovat v televizi a věnoval se i dabingu.

Poté co ale podepsal Dva tisíce slov, dostal zákaz v televizi a obsazován byl pouze do vedlejších filmových rolí. Jeho útočištěm stal rozhlas, kde točil rozhlasové hry a četl pohádky pro děti. Odmítl podepsat Antichartu a nevyužil ani možnosti emigrovat.

Svoji orientaci nikdy netajil, ale ani o ní příliš nemluvil. Od roku 1959 žil s Václavem Květem, technikem ČKD, se kterým společně zrekonstruovali zchátralý mlýn v Brtnici. V posledních letech života Eduarda trápila rozedma plic, která se stala důvodem k ukončení herecké kariéry a na kterou také později zemřel.

Betty Karpíšková

Božena, které nikdo neřekl jinak než Betty, se narodila do rodiny krejčího a měla tři sestry. Žili na pražském Žižkově. Otec je všechny naučil řemeslu krejčoviny, ale Betty toužila po něčem jiném. Odjela do Salzburgu, kde pracovala jako opatrovnice dětí v jedné z lepších rodin. Příliš dlouho tam nezůstala, ale naučila se obstojně německy.

Když se vrátila do Čech, stala se členkou Sociální demokracie a pracovala především v oblasti péče o rodiny s dětmi. Svoji politickou kariéru odstartovala v Kolíně, kde žila s manželem. Poté, co se vrátili zpět do Prahy, byla v roce 1920 zvolena jako jedna z prvních žen poslankyní Národního shromáždění. Jako politička se zaměřovala především na práva žen. Prosazovala legalizaci potratů, užívání antikoncepce nebo sexuální výchovu ve školách.

Betty byla nejen úspěšná politička, ale měla nadání i literární. Vedení strany jí proto dalo na starosti vedení redakce Ženských novin. Ona ale nezůstala jen u novinových článků. Psala fejetony a povídky, které vydala je pod názvem Magneta a jiné povídky.

6. května 1941 byla společně s jejími stranickými kolegy zatčena gestapem a rok a půl mučena na pražském Pankráci. Zatčena byla také celá její rodina, kromě dcery. Z Pankráce byla převezena do Terezína a následně do Osvětimi, kde zemřela v roce 1942 v plynové komoře.

V domě na pražském Smíchově, kde s rodinou žila v ulici Na Šumavě, najdete její pamětní desku s nápisem: Zde žila Betty Karpíšková, soc. dem. senátorka/bojovnice za práva dělnických žen.

František Čeřovský

1881 - 1962

František vystudoval právnickou fakultu tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po svém absolutoriu si založil advokátní kancelář a začal pomáhat lidem z homosexuální komunity, a to nejen v pracovním, ale i osobním životě, přestože sám byl heterosexuál, měl manželku a dva syny. Byt jeho rodiny byl útočištěm pro nešťastné lidi a zároveň byl František jedním z „organizačních mozků“ homosexuální komunity.

Byl první, kdo v nové Československé republice vystoupil s iniciativou za odtrestnění homosexuality a po celé meziválečné období byl jedním ze dvou nejvýznamnějších a nejvytrvalejších nositelů této myšlenky. V roce 1946 zaslal dopis ministerstvu spravedlnosti, načež byl přizván k pracím na novém trestním zákoně.

Lidi obviněné ze styku s osobou stejného pohlaví u soudů hájil až do poloviny padesátých let (tedy ještě v době, kdy mu bylo přes sedmdesát let). Svým klientům pomáhal po soudních procesech najít nové uplatnění, např. u podniků, které byly vedeny homosexuály.

Byl obhájcem i Františka Přeučila v procesu s Miladou Horákovou a spol. a je považován za jednoho z mála advokátů, kteří při politických procesech v padesátých letech projevili odvahu a odchýlili se od předem nastaveného scénáře ve prospěch obžalovaných.

Rok před svou smrtí se František po čtyřiceti letech, kdy se v tomto směru angažoval, dočkal zrušení všeobecné trestnosti homosexuality v Československu.

Františka Plamínková

1875 - 1942

Narodila se do rodiny pražského obuvníka. Rodiče ji nechali zapsat do Ústavu pro vzdělávání učitelek, protože to znamenalo ekonomickou jistotu. V 16 letech se zamilovala, ale protože tehdejší doba nařizovala učitelkám celibát, po absolutoriu se musela vzdát lásky ve prospěch své profese.

Kromě učitelství se také věnovala psaní novinových článků dedikovaných problematice ženských práv.

V listopadu roku 1905 založila s Fráňou Zemínovou Výbor pro volební právo žen. Jejich první akce v Národním domě na Vinohradech se zúčastnilo na 3000 žen. Prosazovala také zrušení celibátu učitelek, což se podařilo roku 1919 a volební právo žen bylo do ústavy zařazeno o rok později.

Stýkala se s rodinou Masarykových, a tak když založila Ženský klub český, jeho otevření se zúčastnil sám prezident. Jak sama pronesla: "Mnoho lidí soudí, že jsem vyšla z Masaryka. Ne, nevyšla jsem z Masaryka. Vyšla jsem jaksi sama ze sebe. Ale vycházejíc ze sebe, sešla jsem se s Masarykem."

Od roku 1918 byla členkou Národní sociální strany a v letech 1925-1938 působila jako senátorka. Prosazovala například, že v rodinném právu nemá figurovat jen otec, ale i matka a do té doby právně neznámí termín RODIČE.

V září roku 1938 napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se zastala prezidenta Edvarda Beneše a její slova adresovaná kancléři zněla: „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

V roce 1939 legálně obdržela pas, mohla tak emigrovat a připojit se k ovlivňování ČS politiky z exilu. Ona se ale rozhodla vrátit a být se svým národem. Po návratu podstoupila několik výslechů na gestapu v Pečkově paláci a domovní prohlídky, které hledaly korespondenci s Edvardem Benešem.

Byla opakovaně zatčena gestapem, nejdříve ji věznili na Pankráci, pak byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Popravena byla roku 1942 na Kobyliském popravišti, 30.června ve věku 67 let.

Nikdy nevdala, nežila s mužem ani neměla děti.

Josef Pattermann

1852 - 1936

Narodil se v roce 1852 do velmi chudých poměrů, jeho matka Marie byla v oblasti Tesařova uznávaná bylinkářka, od které se naučil, k čemu která bylinka slouží, sám se ale léčitelství nevěnoval. Vyučil se sklářem a následně odešel na povinnou vojenskou službu, během které utrpěl vážný úraz, když spadl z koně a byl z armády propuštěn. Vrátil se k řemeslu a pracoval ve sklárně jako tahač skleněných tyčí. Práce to byla nebezpečná a on během jedné nehody přišel o oko a sklárnu musel opustit.

Práce se nebál, živil se čím se dalo a vyzkoušel na 30 různých povolání. Nic ho ale neuspokojovalo. Vážné onemocnění krku, které prodělal ho přivedlo zpět k rodinné tradici. Pomocí bylinek se zvládl sám vyléčit a rozhodl se stát se léčitelem. Jeho rozhodnutí ještě více podpořil zážitek, kdy se mu zjevila Panna Marie, které slíbil, že veškeré své úsilí věnuje péči o nemocné a chudé.

Vrhl se do studia lékařských věd a stal se úspěšným a uznávaným léčitelem. Sám se považoval za Božího člověka a v návaznosti na to si přestal stříhat vlasy i vousy a začal se oblékat do ženských šatů. Byl známý jako podivín a samotář, který se toulal po Jizerských horách a sbíral bylinky a zmije, které využíval k léčebným účelům. Kvůli copům, které mu sahaly prý až ke kolenům mu místní lidé začali říkat Copatý muž.

Jeho jinakost budila pozornost i na vyšších místech. Josef dostal zákaz účastnit se veřejného společenského dění v obci, což zahrnovalo i bohoslužby v kostele, kterých se do té doby pravidelně účastnil. Návštěvy kostela proto nahradil každodenní poutí k Hutterovu kříži.

Za dobu 43 let, kdy praktikoval léčitelství pomohl bezpočtu lidí a za své služby odmítal brát peníze. Přesto ho autority odsoudili za šarlatánství a několik let tak strávil ve vězení.

Zemřel ve věku 84 let na nemocné srdce. Přestože žil celý život jako samotář, jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství vděčných lidí, kterým pomohl.  

Josefína Skotnická

? - 2002

Narodila se v obci Skotnice na Valašsku a brzo osiřela. Na prahu dospělosti se stala jednou z "Baťových mladých žen". Ve Zlíně se seznámila se svojí celoživotní družkou Zdeňkou a společně se přestěhovaly kousek od Brna. Josefína pracovala jako šoférka a stala se první brněnskou taxikářkou. Kromě toho se věnovala i psaní básní a její sbírka vyšla v roce 1998 spolu s rozhovorem jako příloha časopisu Promluv.

Jedna z jejích básní

Naděje

Vichřice touhy zas napjala mé plachty chce se mi zpívat chytat oblaka zas voní opojné dálky moře a jachty kdo zadržet chce v letu tuláka... a lehce je mi v tom barevném vlání svátečně jako bývá v neděli chce se mi tolik chce se putování daleko odtud někam k předěli až tam kde světy oděny jsou světlem až tam kde víří jenom hvězdný prach... až k slunci doletět a jeho dechem spálená křídla solžit v hlubinách... Ve tmách jsme bloudili teď do světla jdeme pili jsme vodu teď víno pijeme nebude smutku již svět pro nás zkrásní bude nám veselo oči nám zjasní vždyť láska přišla – otevřte dveře a na stůl bílý ubrus dejte aby se jí u nás zalíbilo... A tiši buďte – mlčící do očí člověka drahého skryjte své zářící a modlete se rukama a rtům aby nemluvily jinou dejte práci tu co k modlitbě patří a lidé – věřte – šťastni budete jako ptáci když ve dvou se k nám s jarem z dalekých krajů vrací a se sluncem se bratří... Nocí bezhvězdnou jsme bloudili dlouho teď ke slunci vzlétněme se srdcem otevřeným !

Lída Merlínová

1906 - 1988

Narodila se v Praze, absolvovala zde dramatickou konzervatoř a krátce působila i jako elévka v Národním divadle. V operetním souboru olomouckého divadla potkala svého budoucího manžela Cyrila Pecháčka.

Kromě zpěvu a učitelství tance se věnovala také psaní. Do časopisu Hlas sexuální menšiny přispívala beletristickými texty a esejemi. Byla autorkou první novely s lesbicko-erotickou tematikou u nás s názvem Vyhnanci lásky, která byla součástí nové erotické edice Faun pražského nakladatele A. Krále. Následovaly romány Lásky nevyslyšené a dvoudílný román Dobrodruzi sexu, oba ve stylu heterosexuální červené knihovny. Je také autorkou románu Zdenin světový rekord o Zdeňce Koubkové. Podle jednoho z jejích románů byl natočen i film Zlatý člověk.

Z důvodu jejího lesbického aktivismu byla v roce 1948 všechna její díla zakázána. Rok poté zemřel její manžel. Po jeho smrti navázala vztah se ženou, se kterou zůstala až do konce života.

Rudolf Brázda

1913 - 2011

Narodil se v Německu jako nejmladší z osmi dětí. Po matce měl i české občanství, které získal po 1. sv válce. Když mu bylo 20 let, potkal svého prvního partnera Wernera. Začali spolu bydlet a dokonce se i tajně vzali. Svatbu uspořádali jen v malém rodinném kruhu.

V roce 1934 byl Rudolf poprvé zatčen, obviněn na základě paragrafu 175, odsouzen na 6 měsíců a po propuštění vyhoštěn do Československa. Werner, který v Německu nastoupil do vojenské služby, roku 1940 padl na frontě.

V roce 1941 začal žít Rudolf s novým partnerem Antonem v Karlových Varech. Krátce poté byl znovu zatčen a odsouzen pro homosexuální jednání. V roce 1942 byl místo propuštění deportován do koncentračního tábora Buchenwald jako vězeň s číslem 7952.

Koncentrační tábor přežil a jako zázrakem i pochod smrti, kterému unikl jen o vlásek ukrytím se ve zvířecí ohradě, kde čekal 14 dní na osvobození Američany.

Po válce se usídlil v Mylhúzách, kde od 50. let bydlel se svým partnerem Eduardem. S ním se seznámil stylově na plese banátských vystěhovalců, kam Rudolf dorazil v převlečení za ženu. S Eduardem pak společně prožili padesát let, oba pracovali jako pokrývači a nedaleko Mylhúz si postavili domek. Procestovali celou Evropu.

Rudolf zemřel v roce 2011 jako jeden z posledních dvou gayů, kteří přežili koncentrační tábor.

Vojtěch Černý

1893 - 1938

V I. světové válce působil jako legionář a od roku 1925 působil v ČS armádě jako zástupce velitele spojovací čety. Roku 1928 dorazil na olomoucké divizní velitelství anonymní dopis obviňující Vojtěcha z pohlavních styků s podřízeným mužstvem. Byl odsouzen k podmíněnému trestu žaláře v trvání dvou měsíců s dvouletou zkušební lhůtou, byl propuštěn z hodnosti štábního rotmistra a ztratil vyznamenání.

Po propuštění z armády nemohl sehnat zaměstnání. V roce 1931 založil spolu s bratrem časopis Hlas sexuální menšiny a rozhodl se bojovat proti zákonu trestajícímu homosexualitu. Ve 30. letech se tak stal jedním z prvních průkopníků boje za práva sexuálních menšin. V roce 1936 stál u zrodu Československé ligy pro sexuální reformu.

V roce 1938 byl zatčen a na základě paragrafu 129 b) trestního zákona, který stanovoval všeobecnou trestnost homosexuálních styků, odsouzen.

17. dubna 1938 se ve své cele, v nestřeženou chvíli, kdy se dozorce vzdálil, oběsil na provazu, který vytvořil ze své vlastní košile.

Zdeněk Koubek

1913 - 1986

Narodil se v Paskově a až do svých 22 let žil jako žena Zdena Koubková. Zdena trpěla vrozenou vývojovou vadou reprodukčních orgánů. Pohlaví ji tedy po narození zvolili rodiče. Zdena se vyučila prodavačkou a ve volném čase se věnovala atletice. V 17 letech zazářila na atletických závodech a přešla na kariéru atletky. V roce 1934 se stala mistryní světa a vytvořila svůj první světový rekord v běhu na 800 m.

Po ženských hrách v Londýně vyšel ironický článek, který poukazoval na její mužský vzhled. O rok později v roce 1935 vyšel román Lídy Merlínové s názvem Zdenin světový rekord a v návaznosti na to se v atletickém světě začaly zpochybňovat Zdeniny výkony.

Sama Zdena se jako žena necítila. Nechodila s ostatními atletkami do sprch a před závody si musela holit tváře. Rozhodla se proto v roce 1936 podstoupit operaci v podolském sanatoriu a stala se Zdeňkem. Byla první osobou, která u nás prošla operativní i právní změnou pohlaví.

Zdeněk ukončil atletickou kariéru i trenérskou činnost, vrátil trofeje, začal pracovat jako úředník.

Po 2. sv. válce se vrátil ke sportu a stal se hráčem ragby. Oženil se a se svojí ženou strávil spokojeně zbytek života.

*Ženský rod je v tomto případě zvolen úmyslně. Při sepisování příběhu Zdeňka Koubka jsme čerpali z jeho vlastních vzpomínek, ve kterých o sobě sám mluví jako o Zdeně.


Barbora Idesová

Věnuje volné, editoriálové i komerční ilustraci. Má ráda, když se její tvorba používá na užitkových předmětech, kde může potěšit nejrůznější lidi. Její práce jsou ovlivněny přírodou, meditací, dobrými kamarády a jinými tvory. Často se v nich objevují bytosti z vlastní mytologie. Bohyně, polobozi, bájní tvorové a lesní bytosti s obyčejnými lidskými vlastnostmi. Vystupují v podivně povědomých snových scénách plných symbolů a dekorativních prvků a oživují naše nejen dětské představy.

Dana Lédl /Myokard/

Je freelance ilustrátorka. Narodila se na Vysočině, žije v Praze. Ve své volné tvorbě se zabývá především figurální ilustrací. V roce 2011 začala kreslit deníkový projekt pod jménem Myokard. Tvoří knižní ilustrace a obálky knih pro česká, slovenská a americká nakladatelství, spolupracuje s urbanisty, hudebníky, designéry, oděvními značkami.  Její ilustrace doprovodila článek v příloze novin Washington Post, ilustrovala knihu Niny Špitálníkové ‘Svědectví o životě v KLDR’ oceněnou Magnesia Litera za publicistiku.

Výstava vznikla za finanční podpory Úřadu Vlády české republiky a JT international.

Záštitu převzal primátor Hl. města Prahy, MUDr. Zdeněk Hřib a starosta Prahy 1 Ing. Petr Hejma